Ta poslední
Bylo úterý, takže mě již tradičně čekala pražská onkologie. Všude zase opět spousta lidí, dlouhé čekačky. Tentokrát bylo úterý sváteční. Nebojte, nepřeskočilo mi tak, že bych nevěděla, že státní svátky už máme dva týdny za sebou. Tenhle svátek je můj soukromý velký den. Tohle úterý a je mi jedno, že mi tady svítí červeně, že pořád opakuji slovo úterý. ÚTERÝ, ÚTERÝ, ÚTERÝ.... Posledních 6 měsíců jsem s tímto dnem neměla spojeného nic jiného než chemoterapii. Pokaždé když jsem zaslechla, napsala, řekla slovo ÚTERÝ, hned tam bylo ono oranžové křeslo, hadičky a ten pocit, že to, co mi ubližuje, mi zárověň tolik pomáhá. Můj oranžový lék, můj nejhořčí Aperol v životě. Najednou tady bylo TO ÚTERÝ, které jsem celou tu dlouho dobu vyhlížela, odpočítávala, nadávala, prosila, ať už je tady... A bylo. Nechci napsat to slovo, mám z něj respekt. Vždycky když jsem na lyžích a někdo řekne, že jedeme poslední jízdu, většinou spadne (Viď Daví). Prostě asi pověra, možná podvědomí, náhoda, čeho se bojíme, to si přivoláme.... Nenapíšu to slovo schválně ve spojení s chemoterapií, protože tohle byla totiž moje FINÁLNÍ CHEMOTERAPIE. Jednou pro vždy finální a nikdy víc (velká obří tečka). Musím říct, že to vlastně zpětně všechno rychle uteklo. Je to právě 8 měsíců od dne, kdy mi doktoři řekli, že mám rakovinu. Osm dlouhých měsíců strávených v čekárnách a nemocnicích. Teď ale věřím, že to nejhorší už je prostě za mnou a bude jen líp.
"Nemoc nám poskytuje příležitost procvičit si trpělivost, víru, a city."
V ordinaci šlo
všechno celkem hladce, nově mám nasazenou hormonální léčbu, která je v mém
případě na několik let. Budu si nadále píchat denně injekce do břicha a
jednou měsíčně velké žihadlo od sestřiček. Jsem sice bez železa a bílé krvinky
se mnou taky moc nekamarádí, ale s tím se dá fungovat. Budu pojídat
spousty prášků denně, ale nebudu mít další chemoterapii žilou. Domluvili jsme
se, že v co nejkratší době půjdu na operaci. Trochu jsem doufala, že si
teď trochu oddychnu a až na podzim, ale to nepočká a tady si člověk nemůže moc
vybírat. Měla bych to tedy stihnout a symbolicky poslat svá prsa na věčné
prázdniny.
Tentokrát se musím psaní ukončit svými milovanými Depešáky, kteří mi společnost skoro každou chemu a pochemové stavy. Písničkou NEVER LET ME DOWN AGAIN. Depešáckou mávací hymnu, která vždycky zazní závěrem koncertu. Žádný konec by se bez ní neobešel, tak ani tento. Schválně jsem vybrala i koncertní video, kde Dave rozmává všechny přítomné.
A já mám pocit, že každá buňka v mém těla přesně takhle mává chemoterpii SBOHEM a už nikdy NEVER.